V souvislosti s přijetím nové úpravy občanského práva se do pracovněprávních vztahů dostávají přes subsidiární použití občanského zákoníku některé nové právní postupy a instituty. Nová právní úprava sice platí od roku 2014, ale považuji za důležité upozornit na jeden z nových institutů, jehož uplatnitelnost možná unikla pozornosti, a to předsmluvní odpovědnost.

Občanský zákoník v § 1728 – § 1730 nově výslovně upravuje odpovědnost za náhlé přerušení jednání o uzavření smlouvy, kdy definuje případy, které mohou předsmluvní odpovědnost založit:

1. a) zahájení vyjednávání anebo pokračování v něm bez úmyslu uza­vřít smlouvu,
2. b) bezdůvodné ukončení vyjednávání o smlouvě v okamžiku, kdy se již její uzavření jeví jako vysoce pravděpodobné,
3. c) porušení informační povinnosti o relevantních skutkových a práv­ních okolnostech týkajících se sjednávané smlouvy,
4. d) porušení důvěrnosti poskytnutých předsmluvních informací.

Pokud jde o náhradu škody v souvislosti s předsmluvní odpovědností, Nejvyšší soud již před zakotvením předsmluvní odpovědnosti do zákona judikoval, že zájemcům o uzavření smlouvy zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto obvyklých provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu občanského práva považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za pro uzavření smlouvy konkrétního typu běžné a obvyklé, a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody.

Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, avšak tato náhrada je omezena rozsahem, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Nutno si uvědomit, že se nejedná doslovně o přiznání náhrady ztráty z neuzavřené smlouvy, ale o náhradu škody vzniklé např. náklady vynaloženými na smluvní jednání, nebo na přípravu plnění v době, kdy se uzavření smlouvy již jevilo jako nanejvýš pravděpodobné, podle okolností ztráta zisku, či ztráta zisku ze související smlouvy, jejíž uzavření bylo tímto jednáním znemožněno.  

Pokud jde o pracovněprávní oblast, je reálná možnost uplatnění předsmluvní odpovědnosti při jednání o uzavření pracovní smlouvy. Lze si představit poškozené na straně obou účastníků, jak na straně zaměstnavatelů, tak zaměstnanců.

Je především nutné správ­ně posoudit situaci vysoké pravděpodobnosti a s tím souvisejícího důvodného očekávání uzavření smlouvy s ohledem na rovněž novou občanskoprávní zásadu, že každý může v práv­ním styku důvodně očekávat, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí. Výběr zaměstnance zpravidla probíhá postupně v několika krocích - uveřejnění inzerátu, odpověď uchazeče, poho­vor či výběrové řízení s uchazeči (to může mít více kol) a příprava návrhu smlouvy. Ani jeden z těchto kroků pravděpodobně nezaloží důvodné očekávání, že dojde k uzavření smlouvy. Pokud ano, spíše to bude na straně zaměstnavatele, který by mohl důvodně předpokládat, že uchazeč, který postupně absolvuje několik stále náročnějších kroků smě­řujících k získání pozice, má o tuto pozici a tedy o uzavření pracovní smlouvy vysoce pravděpodobný zájem. Stejnou úvahu na straně zaměstnance asi ne­lze rozumně předpokládat. Jiná situace však nastane v okamžiku, kdy se zaměstnavatel již jen s jedním vybraným uchazečem dohaduje na všech náležitostech pracovní smlouvy s tím, že po jejich zapraco­vání bude smlouva uzavřena. V takovém případě bude pravděpodobně možné posoudit jednání účastníka, který od uzavření smlouvy v tomto oka­mžiku ustoupí, jako nepoctivé.

Pokud jde o zaměstnavatele, ten může být poškozen např. tím, že odmítl další uchazeče v pořadí, kteří již nemusí mít o uzavření smlouvy z jaké­hokoli důvodu zájem. Škoda může spočívat v nákladech vynaložených na další výběrové řízení, zpracování smlouvy (pro konkrétního uchazeče z důvodu jeho speciálních požadavků), nákladech spojených s vykrytím neobsazené pozice (příplatky za zástup, přesčas), případně i v ušlém zisku, které­ho zaměstnavatel nedosáhl, protože nebyl schopen dostatečně rychle zajistit náhradu za klíčového zaměstnance, který od jednání o smlouvě na poslední chvíli ustoupil, a z tohoto důvodu nemohl realizovat již na­smlouvanou zakázku.

Uchazeč může být poškozen např. tím, že odmítl jinou nabídku, anebo rozvázal stávající pracovní poměr, přestěhoval se (nebo učinil kroky k přestěhování sebe a celé rodiny), protože již zcela oprávněně očekával, že smlouva bude uzavřena. To, že zaměst­navatel v této době našel zdánlivě vhodnějšího kandidáta, by stěží bylo spravedlivým důvodem, stejně jako to, že by uchazeč získal výhodnější nabídku. Jistě, ani jeden nemůže být k uzavření smlouvy donucen, ale musí nést následky svého jednání.

Určení výše náhrady škody vzniklé zejména na straně zaměstnance, bude dosti komplikované. Problematické bude také určit, jaká je ztráta ze smlouvy v podobných případech, která tvoří horní hranici náhrady. Lze předpokládat, že ve většině případů výši náhrady škody bude muset určit soud dle spravedlivého uvážení.