Doby, kdy člověk nastoupil do jedné práce a setrval v ní někdy až do důchodu, jsou podle všeho nenávratně pryč. Stejně tak to, že by se někdo díval přes prsty s nálepkou fluktuanta na někoho, kdo práci vždy po pár letech vymění. I když tady přece jen pozor – je totiž otázka, kdy je normální jít lidově řečeno o „dům dál“ a kdy je to přece jen brzy…Tématu se proto věnoval nedávno i portál Jobs.cz.
Takže – kdy je vhodný čas se poohlédnout po něčem novém? Každé tři roky? Nebo raději pět? Samozřejmě – nelze brát následující řádky níže jako radu, kterou je nutné se za každou cenu řídit. A postavit na ní svoji budoucnost bez ohledu na to, že nám současná práce třeba dává možnost kariérního růstu i slušný výdělek. Prostě – máte-li práci, která vám vyhovuje, uspokojuje vás, pak tento článek asi není tentokrát určen vám. Zajímat bude ale toho, kdo o změně práce uvažuje, protože právě nyní je na to jedna z nejvhodnějších chvil. Pracovních nabídek je dostatek, platy se zvedají a firmy už nečelí takovému náporu žadatelů o jedno pracovní místo, jako tomu bylo v minulosti. Šance uspět a být přijat je vysoká.
Takže - po jak dlouhé době má člověk změnit práci, aby nevypadal, že příliš dlouho zahnívá na jednom místě? Jednoznačná odpověď neexistuje. Záleží na profesi i na tom, co už máte za sebou. Přes tohle všechno pro mnohé starší ročníky asi překvapivě platí, že častější změny práce mohou kariéře spíš prospět. Záleží však na tom, v jaké etapě pracovní kariéry se nacházíme. Tak si to rozeberme:
Junioři
Přestože jsme výše uvedli, že častější změny zaměstnavatele mohou kariéře pomoci, všeho je třeba s mírou. Pokud jde o příliš časté změny, nepůsobí v životopise moc dobře. Vystřídat během čtyř let pět zaměstnavatelů – není pro budování reputace ideální.
Junioři mají ale v tomto ohledu alespoň částečně výjimku. I když jen na přechodnou dobu. Je totiž logické, že mladí lidé si krátce po škole mohou dovolit měnit práci častěji, klidně každý rok nebo dva, aniž by se na ně někdo díval skrz prsty. Jednak samozřejmě proto, že ještě nemusí být jednoznačně vyhranění. Když jim je třiadvacet, je normální, že chtějí především objevovat, co jim nejlépe sedí. Dalším důvodem je, že cíle a úkoly nastavené na juniorních pozicích lze většinou splnit poměrně rychle – za rok, za dva, někdy dokonce i za pár měsíců.
A co potom? Než čekat, až na dveře zaklepe stereotyp, je lepší pustit se do něčeho nového. Ať už to bude jiná pozice ve stávající firmě nebo úplně nová příležitost.
Senioři (nikoli věkem)
U lidí, kteří zastávají seniornější pozice, je to trochu jinak. Ti si obvykle nemohou dovolit měnit práci každý rok nebo dva, aniž by jejich životopis neutrpěl na důvěryhodnosti.
Cíle a úkoly na seniornějších pozicích jsou totiž většinou nastavené dlouhodoběji. Počítá se například s určitým cyklem a tím, že výsledky se projeví až v budoucnu. Nedávalo by tedy smysl pečlivě zasít a těsně před úrodou prásknout do bot. Ovšem i tak – po třech nebo čtyřech letech na jedné pozici se přirozeně dostavuje pocit, že by to chtělo změnu. Úkoly se „podezřele“ opakují, všechno běží tak nějak stejně. Případně chybí prostor prosadit určité změny, což může být z dlouhodobého hlediska ubíjející.
Doba, kdy se dostaví výše popsaný pocit, je individuální. Hodně záleží i na oboru a typu práce. Ve firmách zaměřených na rychloobrátkové zboží se potřeba změny může ohlásit dříve, než když děláte ve společnosti zabývající se produkty s delším životním cyklem. V každém případě – zůstávat další roky v práci, která vám nevyhovuje, nemá smysl. Ani když vám někdo bude tvrdit, že je to dobré kvůli životopisu.
Jak dlouho je moc dlouho?
Už zde bylo připomenuto, že dřív skutečně platilo, čím déle člověk v jedné práci vydržel, tím pro něj líp. Dnes už je spíše raritou, pokud má někdo v životopise napsáno, že na jedné a té samé pozici vydržel deset, patnáct let (platí to o té samé pozici, ne o různých místech vystřídaných v jedné firmě).
To, jestli v práci zahníváte, nepoznáte pouhým pohledem do kalendáře. Pokud se vám ale zdá, že už se nikam neposouváte a v současné práci nevidíte příležitost s tím něco udělat, je možná čas poohlédnout se jinde.
Například podle průzkumu amerického úřadu práce dnes lidé na jedné pozici vydrží v průměru 4,4 roku. U těch, kterým je mezi 20 až 30 lety, je to ještě méně – setrvají nejvýše 3 roky. To znamená, že dnešní dvacátníci a třicátníci za život vystřídají 15 až 20 zaměstnání, a to bude bráno jako naprosto normální věc.
Lidé dnes o práci přemýšlejí více individualisticky
Dříve vám lidé na otázku, co dělají, odpověděli například: „Pracuju pro banku ABC.“ Prostě jmenovali konkrétního zaměstnavatele. Dnes vám na stejnou otázku odvětí: „Dělám projektového manažera.“ Zdůrazní svou profesi, ale název zaměstnavatele nemusí být pro konverzaci až tak zásadní.
Zajímavé, že? Lidé dnes o práci prostě přemýšlejí více individualisticky. Chtějí se rozvíjet, mít dobré kolegy a věnovat se věcem, které je zajímají. Pokud jim to nějaká firma neumožní, klidně půjdou o dům dál. Bez zášti vůči zaměstnavateli nebo pocitu selhání, že u ničeho pořádně nevydrží.
